Bernard a Adam

>>> Pověsti

Bernard z Cimburka, zakladatel hradu Nového Cimburka u Koryčan, proslul po širém kraji jako podivín. Nebylo také divu, netrpělť on na hradě nikoho jiného mimo svou rodinu, nejnutnější služebnictvo a zbrojnoše, a k tomu ke všemu byl neruda nerudná a na slovo skoupý jako lakomec na groš.
Neméně byl znám svou divokostí a krutostí. Sebemenší provinění poddaných lidí stíhal nepřiměřeně surovými tresty. Šly o tom zkazky až neuvěřitelné, a lidé se mu vyhýbali na sta honů, jen aby mu nepřišli na oči.
Jedinou jeho zábavou a rozkoší byla jízda na koni a lov. Tomu obětoval valnou část dne, a hluboké lesy v okolí Cimburku bývaly častými svědky jeho divokých loveckých toulek. Běda poddanému člověku, který mu přišel při tom do rány.
Jednou zastihl v lese stařenu, sbírající dříví. Byl s ní její osiřelý vnuk Adam, hoch asi čtrnáctiletý.
Ubohá stařena, ubohý hoch!
Nerudný a necitelný pán se rozprchlil, ústa jindy málomluvná vychrlila proud nadávek a nařídila služebnictvu, aby dovlekli chudáky na hrad. Tam je kázal uvrhnouti do plesnivého sklepení pod hradní věží.
Dva dni mořil chuďasy hladem, třetího dne je kázal vyvésti na hradní nádvoří, kde už stáli pacholci s pruty.
Zachvěla se vetká stařenka, na kolena padla, o smilování prosila. Nedbal však toho pán, dal ji zmrskat a pokynul pacholkům, aby i hocha stejně ztýrali.
Toho ubohá žena nesnesla. Když zazněl nádvořím první úpěnlivý výkřik Adamův, vyskočila na nízkou zeď a vrhla se do hluboké propasti pod hradem.
Ale ani to krutého pána neobměkčilo. Malého Adama dal znova uvrhnouti do věže a mrtvé tělo stařenčino kázal pochovat tajně v lese u skály Kozla, aby se nedověděli lidé o jejím hrobě.
Chudák Adam! Nyní byl na světě sám a sám a k tomu v plesnivé žalářní kobce. Přece však se nad ním někdo slitoval. Zželelo se jej starému otrlému žalářníkovi Šimonovi a hleděl mu ulehčiti jeho těžký osud. Nosil mu do věže jídlo a těšil ho, jak jen mohl a dovedl. Když si pak za nějaký čas pan Bernard na hocha vzpomněl a kázal ho propustit z vězení, vyprovodil Šimon Adama, ukázal mu v lese místo, kde pohřbili jeho babičku a dal mu ještě groš na cestu.
Rozloučil se chlapec s útlocitným žalářníkem, poplakal si na babiččině hrobě a vydal se na cestu. Kam se obrátit? Zašel prvně do rodné vísky, tam se však dověděl, že byla zatím babiččina chaloupka se vším všudy prodána a stržená hrstka peněz uložena pro něho u rychtáře.
Co teď? Nejlépe snad bude vydati se do světa a hledat si někde u dobrých lidí službu. Vzal si od rychtáře trochu grošů z chudobného dědictví a směle vykročil ze vsi.
Prvně se zastavil v březovské myslivně na sousedním panství, náležejícím markraběti. Pěkně pozdravil, starému lesníku podle pravdy vypověděl svůj trudný osud a poprosil ho, aby ho vzal do služby.
Štěstí mu přálo. Lesníkovi se zalíbila jeho upřímná řeč, jeho čiperné oči, a tak tedy, že ho bere do služby.
Když později poznal, jak je hoch bystrý a učenlivý, brával ho s sebou do lesa a zasvěcoval ho do tajů myslivosti: jak se zachází s lukem a s jinými zbraněmi; jak se která zvěř lesní a polní jmenuje, jaké má způsoby, jak ji třeba stopovati, kdy je čas k odstřelu; jak se které lesní dřeviny pěstují, jak rostou, které a kdy se kácejí, atd. Mladík si pozorně všeho všímal, všeho se čile chápal a za nějaký rok, když dorostl v muže, dočkal se toho, že si mohl nasadit na hlavu zelený klobouček se sojčím peřím a byl z něho švarný myslivecký mládenec. Když byl potom lesník povýšen a odešel na nové působiště, Adam nastoupil na jeho místo.
Tak se sirotkovi poštěstilo. Jen litoval, že se toho babička nedočkala. Však se tím šel aspoň prvně pochlubit k jejímu hrobu u Kozla, kam občas tajně přicházel, aby se tam pomodlil.
Léta míjela. Jednou v pozdním podzimu si Adam opět zašel k babiččinu hrobu. Kráčel zadumán. Vtom slyš, jaký to děsný výkřik! Pospíšil tím směrem a hle, nějaký muž se svíjel na zemi v zápasu s hrubým vlkem.
Rychle tam na pomoc! … A hleďme, toť pan Bernard … Nechej ho! blesklo v první chvíli Adamovi hlavou. Pomůže-li si, dobrá, nepomůže-li si, taky tak! Dobře mu, surovci, za jeho zlé činy, dobře mu tak za babičku!
Ale ne, dobrý člověk má vždy pomoci bližnímu! ozval se mu v duši druhý hlas. A Adam poskočil kupředu, rázem vytasil ostrý tesák a jistou ranou proťal vlkovi hrdlo.
Pan Bernard byl zachráněn. Krví zbrocen děkoval svému zachránci a sliboval mu hned velkou peněžitou odměnu. Adama nepoznal. Jak by také mohl tušit ve statném myslivci bývalého ubohého sirotu!
Myslivec však s díkem odměnu odmítl a dal se urozenému pánu poznati. Užasl pan Bernard, hnulo se v něm svědomí a nabízel Adamovi, že ho učiní purkrabím na Cimburku.
Ale myslivec odmítl i to. Pravil: “Děkuji vám, urozený pane, za tu milost, ale nemohu takového vyznamenání přijmouti. Jsem spokojen se svou službou. Pan markrabě je mi pánem dobrým a milostivým. A byl bych nevděčníkem, kdybych chtěl pro lepší bydlo z jeho služeb vystoupit. Co jsem pro vás učinil, za to nechci žádné odměny, byl bych tak učinil každému, neboť mi to velí hlas svědomí a velí to i přikázání Kristovo. Ještě jednou díky, urozený pane!”
Zahanbil se v duchu pan Bernard, připomenuv si svůj krutý čin, spáchaný na Adamovi a jeho babičce, a zároveň mu vysvitlo, že má myslivec pravdu. Poznal také na myslivcově příkladu, že dobré skutky činí mysl spokojenou a šťastnou, zlé činy naopak že ji naplňují trudem a nespokojeností.
Od té doby byl jako vyměněn. Stal se z něho jiný člověk. To tam zmizelo také jeho podivínství, nerudnost a krutost. Jak ho lidé předtím nenáviděli, tak si ho potom zamilovali, a když zemřel, upřímně ho želeli.

>>> Pověsti

X