O hoře sv. Klimentka

>>> Pověsti

Na hradě Cimburku je slavný den; všude plno ruchu a shonu. To markrabě Jan přijel shlédnout své panství. Po vydatném obědě se vypravilo panstvo do hor na hon. V předu kráčeli kráčeli poddaní, v rukou hole, jimiž budou v lese tlouci do stromů; to údery a křikem budou nadháněti panstvu zvěř. Za nadháněči jdou psovodi, vlastně ani nejdou, jsou taženi smečkou chrtů, nedočkavých okamžiku, kdy budou puštěni z provazů za vysokou zvěří. Průvod služebnictva uzavírá sokolník s upoutaným sokolem na rameni. Pták má zavázané oči. Panstvo jede na bujných ořích, s toulci plnými šípů, tesáky po boku.
Družina jede stupavským údolím. V tom z houští vyrazí statná laň, skokem se přenese přes potok a zmizí v protější stráni. Všemi proběhne vlna vzrušení, všichni se hrnou k místu, kde laň zmizela.
"Tu přenechte mě!" zvolal markrabě a pobodnuv koně, sám se žene za laní. Lovecká vášeň ho tak zaujme, že jen na laní stopu upírá svůj zrak. Přes rokle, strže, nahoru, dolů, houštinami, mýtinami se řítí, jen aby mu laň neunikla, aby ji uštval a tesákem dorazil.
Kde bylo družině konec! Jen věrný chrt dva tři skoky před koněm, v patách lani, s halasným štěkotem ji dohání. Na lani je již patrna únava. Každou chvíli klopýtne, tu o kámen, tam o pařez, ztěžka se již přenáší přes vichřicí povalený strom. Z nozder již vyráží poslední dech, poslední sílu vynakládá do svých štíhlých běhů, aby jen unikla svým pronásledovatelům.
I na těch je patrna únava. Kůň celý zpocen, šplhá s vynaložením posledních sil do strmého vrchu, porostlého vysokými lipami. Zde v nedalekém houští laň zmizí. Chrt za ní. Markrabě sesednuv s koně, přiváže jej ke kmeni lípy a vydá se po štěkotu psa do houští. To je však tak husté, že si musí klestiti cestu tesákem. Těší se již na okamžik, kdy se jeho nůž jak blesk pohrouží v hruď laní. Tu již jen několik kroků a volné prostranství se rozprostírá před ním.
Však co to!
Místo kmenů kamenné valy, za nimi polozbořený kostelík, na stupních chatrného oltáře sedí stařec. Chrt zuřivě doráží na uštvanou laň, která, majíc hlavu opřenou o kolena starcova, hledá u něho záchrany. Markrabě okřikl psa a přikročil blíže.
"Proč honíš mou laň?" slyší hluboký hlas. Udiven zírá do tváře zarostlé hustým vousem, na vysokou, v šedé kutně oděnou postavu. Omlouvá se markrabě starci; neměl prý potuchy, že mu laň patří. Pak se starce vyptává, co dělá sám a sám v této pustině, co znamenají valy a zříceniny kostelíka.
A stařec mu vypráví o místě, kde působili slovanští věrozvěstové. On sám poslední z jejich žáků střeží a opatruje místo věčného jejich odpočinku na nedalekých "Hrobech".
Zatím slunce zapadá za modravé chlumy, jeho paprsky vytvářejí kolem oltáře odraz záře jako by svíce ozařovaly svatostánek. Zpěv ptactva, ukládajícího se ke spánku, nahrazuje zpěv věřících.
Zalíbilo se markraběti místo. Dal znovu vybudovati kostel a klášter. Do něho vyslal brněnské augustiniány, kteří společně s poustevníkem chránili a opatrovali dědictví sv. Cyrila a Metoděje.

>>> Pověsti

X